Ráno 9. března 2022 policisti rozrazili dveře squatu Bublina. Jeden z nich na mě namířil střelnou zbraň, zrovna když jsem seděl na záchodové míse. Řval na mě, polonahého přinutil si lehnout na podlahu a prošacoval mě, zatím co mi jeho kolega kroutil ruku. Krátce na to se celá tahle banda hrubiálnů začala prohrabovat osobními věcmi, z nichž některé byly zabaveny. Nemusím jistě líčit každý další detail tohoto příběhu, aby bylo jasné jak moc takové dramatické události otřesou s psychikou člověka. V tomto případě se to týkalo čtyř lidí zrovna přítomných ve squatu.
Na webu squatu Bublina vyšlo prohlášenní, které odkrývalo souvislosti této policejní razie. V Českém prostředí se však našlo jen několik málo jednotlivců, kteří se k tomu postavili čelem a projevili solidaritu. Ostatní to naprosto ignorují a mlčí, jako by se jich to snad ani netýkalo.
Já ale mlčet nedokážu, protože tohle zatraceně bolí. Je zraňující ocitat se v oblokopení pokrytci, kteří vedou řeči o solidaritě, ale když vlítnou někomu domu fízlové, tak mlčí. Je zarážející jak moc je situace v česku odlišná od jiných částí světa. Zmíněné prohlášení o razii bylo brzy v různých částech světa publikováno v angličtině, italštině, francouštině, němčině, španělštině, polštině, portugalštině. České anarchistické skupiny se však většinou zdráhají ho sdílet nebo aspoň publikovat nějaké vlastní vyjádření k této situaci. Dokonce je jim zatěžko odpovědět na mejl a jakkoli o situaci komunikovat.
Hrají v tom všem roli osobní antipatie nebo ideové neschody? Možná ano. Jenže, může se takto obhájit ignorování policejního útoku na squat a ponechání postižených osob bez jakékoli podpory? Taková „obhajoba” je neobhajitelná.
Některým lidem působících v anarchistických a levičáckých skupinách vytýkám stejné věci jako oni často vytýkají mě. Například to, že jednají nezodpovědně, bezohledně a kontraproduktivně, že ohrožují druhé, brzdí pokrok revolučního hnutí a že svou aktivitou ničí, co druzí pracně vybudovali. Kdyby ale kdokoli z těchto osob byl pod útokem policejní represe, vůbec nebudu váhat tuto represi veřejně odsoudit a zajímat se o situaci postižených osob. Kdyby mě tito lidé aktivně kontaktovali s žádostí o sdílení informací o represi a chtěli zpětnou vazbu, vyhovím jim. Anarchistická solidarita totiž není podmíněna vzájemnou oblíbeností a názorovým konsenzem. Měla by být přítomná jako nedílná součást kolektivní obrany před každou nelegitimní agresí, ať už přichází odkudkoli proti komukoli.
Je možné druhé solidárně podpořit aniž by to nutně znamenalo vyjadřovat souhlas se vším, co si tyto osoby myslí a dělají. Tohle ale v českém prostředí zjevně moc lidí nechápe. A tak dochází k absurdním situacím, kdy se anarchistické skupiny bezcitně vykašlou na tři lidi ze squatu postiženého represí jen proto, že se čtvrtou osobou mají názorové neschody.
V našich kruzích je prostě velmi často solidarita pojímána jako privilegium, které náleží především těm, co projevují loajalitu neformálním vůdcům a skupinové ideologii. Jakýkoli kritický hlas, byť i přátelsky míněný, člověka vystavuje obrovskému riziku, že v nouzi nezíská žádnou podporu, nebude s ním komunikováno, bude stigmatizován a nemilosrdně vyloučen ze společenství. Přesně to se mi opakovaně děje.
Když toto píšu, hlavou mi běží Vzpomínka na Matta Cicerra, který zemřel za velmi zvláštních okolností. Osoba, která Matta znala uvedla:
„V posledních několika letech došlo k významnému počtu úmrtí ze zoufalství v našem hnutí. Jmenujme několik osob: Derek, Dave, Hugo, Jean a Charles. Co vede naše soudruhy do takto hluboké emocionální bolesti? Je to stav světa, nebo je to způsobeno i tím, jak se k sobě aktivisté chovají?(…)Existuje znepokojující otázka, zda je ve scéně něco, co nás zabíjí. Stává se anarchistická kultura hluboce toxická? Dave a Matt byli vyloučeni z aktivistického prostředí v době jejich úmrtí. V obou případech se zdá, že to byl faktor zhoršující jejich duševní zdraví. Je částečně na vině toxická aktivistická kultura?”
Naprosto chápu a jakém druhu bolesti je tu řeč. Tak často jí zažívám. A tak často jí způsobují lidé libující si v řečnění o spravedlnosti, solidaritě a vzájemné podpoře. Z jejich úst táhne smrad pokryteckých sraček a mě je z toho vážně dosti zle. Cítím obrovskou emoční a mentální bolest! Jak mohu věřit lidem, kteří mluví o solidaritě, ale pak používají zákeřná ideologická zdůvodnění toho, proč solidárně nejednat, když to je potřeba?
Myslím, že rozumím tomu, jakou bolest zažíval Mat a Dave před tím než přišli o život. Aktivistické skupiny totiž tak často jednají stejně krutě, necitlivě a bezohledně jako instituce, proti kterým se vymezují. A za sebe mohu potvrdit, že lidé vyznávající anarchistické nebo levicové ideje, mnohdy rozdávají ještě bolestivější rány než policie. Je opravdu kruté, nejprve schytat údery od policie a pak pociťovat ještě ty od anarchistických skupin. Tohle prostě bere člověku chuť do života a nikdo se tedy nemůže divit tomu, kdo to vzdá.
